Blinduro na vlastní kůži, aneb jaké to bylo

 

O uplynulém víkendu jsme se zúčastnily ještě s pár bývalými kemperkami KolOna premiérového závodu Blinduro na Lipně nad Vltavou. Závod pořádaný hvězdou české gravity scény Michalem Prokopem, postavený na tom, že se pojede na oči. Žádný trénink, žádné načtené trasy, prostě na blind. A jaké to bylo? My jsme si to užily moc, ale zajímavější bude pohled jedné z našich kemperek. 

Lu přijela teprve minulé pondělí z KolOna kempu v Moravském Krasu a o čtyři dny později už byla úplnou náhodou vypsaná na startovní listině Blindura. Jak se to stalo? Čtěte níže. 

Jednoho krásného víkendu se můj přítel rozhodl, že pojede Blinduro závod. Já jako amatér a podpora jsem se rozhodla, že pojedu s ním. "Budu ti fandit a projedu si tam okolí."

Těšila jsem se i já, jelikož jsem věděla, že se tam setkám s holkama z KolOna kempu, na kterém jsem byla o týden dříve. A přijela jsem s nepopsatelnými zážitky a dojmy. 

Večer jsme si zašli na pivečko a od závodu nás dělila jedna noc. Den dé je tady. Vše nachystáno a jede se pro registraci. Jako správná žena svého bikera jsem se oblékla a že si pojedu projet okolí a onu Stezku korunami stromů.

 Setkání s holkama z KolOny  kempu bylo úžasné. Jejich první ahoj a další následná věta "a tak Lu, pojedeš závod s námi, jelikož nám odpadla holčina" mi zní v uších ještě teď. Má odpověd "a tak jo já pojedu" mi docvakla o pět minut později.

Nejprve jsem mou odpověď  přikládala včerejšímu pivu a jeho požití. Ovšem, když jsem zrekapitulovala, že jsem měla dvě piva opravdu jsem se na tento způsob nemohla vymlouvat. 

 

Přítel v šoku a holky nadšené. Aniž bych asi věděla jak se jmenuji a co budu dělat, Terezka Votavová, vše zařídila a já si přebírala s páteřákem na zádech své první startovní číslo 203 Blinduro závodu. Mé pocity mi stále byly nějak cizí, ovšem můj hlas mi říkal: " tyy vole, já pojedu svůj první závod". A v tom mi to vše došlo. Takže výuka z kempu: nohy od sebe, ruce od sebe, zadek dozadu. Tep 200 a nohy se mi klepaly, že se hejbal celý stůl.

Přítelova slova "klid, to dáš" mi opravdu na klidu nepřidala. Holky se mi taky snažily vlít optimizmus do hlavy. 

 

A máme tu start. Ty pocity se nedají popsat. Nohy nefungují a srdce v krku a v kalhotech neurčitá divná konzintence. Ovšem po prvních 200 metrech vše odpadlo a dostavil se pocit infarktu a myšlenky typu: "no, tak to přijedu do cíle tak v 11 v noci. Nebo někde pojdu a lesní zvěř si na mě pochutná". 

 Výjezd na první RZ -tak se tomu říká jsem úspěšně zdolala. Holky byly fantastické. Čekaly na mě a povzbuzovaly - no řekněte to prostě nejde vzdát, když tak hecují. A máme tady sjezd dolů. "Tak holka a teď musíš, běží ti čas". Opět v hlavě souhrn infa z kempu co mám se sebou dělat. Já prostě nevím, jak jsem to sjela, ale sjela. V dálce jsem viděla holky a jejich řvaní "Lů, to dáš, pojeď." mě vyburcovalo k neskutečnému šlápnutí do pedálů a dojezdu s úsměvem. 

 

Po těle jsem měla úžasný pocit a zaplavila mě doslova euforie. Zbylé dvě RZ byly pro mě jako pro začátečníka doslova super a úžasné. Do cíle jsem dojela plná radosti, že jsem to přežila a na srdci mě hřál pocit, že jsou holky a můj chlap na mě pyšný, že jsem to dokázala. Druhý den mě čekaly další 4 RZ. Ráno jsem se probudila jako po boji a to doslova. Nohy jako kámen a zbytek těla ještě ležel v posteli zatím co já se už soukala do cyklistického. 

Holky plné optimizmu mě zase jak jinak, než s radostí uvítaly. Jedna kolegyňka, už asi dopředu věděla, že to nedá a i když já byla unavená rozhodla jsem se nevzdat a bojovat do konce svých sil. To jsem netušila za jak brzo mi dojdou.

 

Další výšlap mi tělo rozhýbal a v pohodě byl i sjezd. Ovšem Romka Pomka stála dole s kupou hlíny na sobě, což mě trochu vyděsilo, ale po ujištění, že jí vážně nic není jsme se vydaly dál.

Tak si hezky šlapem a další parták hlásil s úsměvem na rtech, že další přejezd na RZ je 40 min do kopce. Smála jsem se a říkala si jak ty kluci jsou fajn, že si z nás ještě dělají srandu. BOŽEEE ON TO MYSLEL VÁŽNĚ ????

Čekalo mě doslova a do písmene peklo. To, co jsem viděla před sebou mě opravdu uzemnilo. Psala jsem v duchu závěť, loučila se s rodinou a vybírala rakev. V duchu proklínala toho, kdo tohle vymyslel (pozn. Téry: Michala Prokopa) a žádala kolemjdoucí, aby jako džentlmeni mi vzali kolo. Nechápu proč se nikdo nepřihlásil?!  Pokud se zvířátka v lese naučí mluvit, bude to díky mě, ale jejich slovník bude strašný a vulgární. Nadávala jsem jako špaček na celej les, ale vzdát jsem to nechtěla. Nebyla jsem jediná, kdo toto nečekal. Strmý výšlap kolem skal s 90% sklonem a s kolem vážícím 14 kg bylo pro mě vyčerpávající. Na hlášky tipu "To jsou, ale panoramata" jsem dotyčného posílala do zadní části těla. 

Z posledních sil jsem se vydrápala nahoru. Díky kolegyni, která se doslova plazila se mnou jsem to dala. Vidět holky v dohledu bylo pro mě jako světlo na konci tunelu a jejich pochvala - balzám na duši. 

Půl hodiny jsem čekala, než mě dojdou i mé plíce a myslím, že nohy mám ještě někde na cestě. To, co mě dodělalo byla cesta dolů, ještě. Bylo to asi nejhorší co jsem si zažila. Strach mě ovládl úplně. Když už jsem se rozjela dolu, příroda asi chtěla, abych se jí poklonila a tudíž jsem se poroučela přes řidítka. Pád byl do měkkého a tak jsem se zase zvedla a jela dál. Jelikož mi to jednou nestačilo poroučela jsem se k zemi ještě jednou. Můj slovník opět nabral na obrátkách. Ale bez boje to prostě nevzdám. Jízdu jsem dokončila s dalším pádem. Překážky jsem přejela ani nevím jak. Ale v duchu jsem se už viděla v cíli. Jaká byla úleva, když jsem slyšela "Lu pojeď, jsi dobrá". Chtělo se mi brečet úlevou.

 

Další přejezd, už byl za odměnu. Dosoukala jsem se na občerstvovačku. To je stánek, kde do sebe nasoukáte z posledních sil různé nápoje a jidlo. Přirovnala bych to k tomu jako, když na poušti najdete vodu. Předposlední sjezd, byl opravdu úžasný a moc jsem si ho užila. Počasí jak kdyby vyslyšelo naše modlení. Už jen poslední přejezd a poslední RZ mého závodu. Přiroda si asi řekla: "holka měla jsi sucho, trošku tě ochladíme". 

Začalo doslova lejt jako z konve. Všichni jsme toho měli asi už plné zuby, ale poslední jízda, takže ani déšť mě nezastaví. Dolů jsem přijela  komplet jak vodník s bahnem úplně všude. Ale za ten pocit, za tu snahu to opravdu stálo. 

Nejlepší uznání co jsem kdy dostala , bylo právě od holek z KolOna kempu. Terezka i Romka mi doslova vehnaly slzy do očí. A  já jsem na sebe samu byla pyšná. Další odměna byla od přítele ve formě svíčkové na stole. 

 

Můj první a né poslední závod byl za mnou. Byla a stále jsem plná emocí a dojmů.

Sice jsem se umístila někde na chvostu, ale STÁLO TO ZA TO!!!!!

Díky mému učiteli a příteli jsem se hodně naučila a že těch slz u toho nebylo málo.

Díky Terezce Votavové a Romče Abelové za jejich KolOna kemp, který mě doslova vyvedl do výšin jak si zvýšit sebevědomí, jak se cítIt na kole fajn a jak sním umět zacházet, za jejich trpělivost a hlavně za jejich neúnavné hecování a podpory a umožnění startu bych nezažila a neprožila nic z toho, co popisuji. A i když síly docházely, holky mě vždy dokázaly nakopnout.

Za tohle Vám budu do smrti vděčná a až budu stará bába o berlích věřím, že tohle ve mě navždy zůstane!!!!!!!!!!!!!

VELKÉÉ DÍKY  

Lucka LU Šepáková

 

 

Please reload

Recent Posts

November 20, 2019

November 3, 2019

Please reload

Archive
Please reload

mtbczech-znacka-rgb.png
prism logo.png
Misfit-logo-COLOR_orez.png
MonsRoyale-merino logo.png

©2016 KolOna kemp. Proudly created with Wix.com